Z historie
(Dějiny Wesleyánské církve)
Duben 2000
Úvod
Tento krátký historický přehled je převzat přímo z Církevního řádu Wesleyánské církve, z verze vydané v roce 1996.
O další výtisky této brožurky lze požádat v kanceláři generálního tajemníka Wesleyánské církve, P. O. Box 50434, Indianapolis, Indiana 46250–0434.
Historie
A. Vznik wesleyánského hnutí
1. Wesleyánské hnutí se soustřeďuje kolem biblické pravdy ohledně učení o svatosti a jejího prožívání, podle které vykoupení v Kristu zajišťuje nejen znovuzrození hříšníků, ale úplné posvěcení věřících. Oživení zájmu o tyto biblické pravdy, které se týkají křesťanské dokonalosti a biblické svatosti, se událo pod vedením Johna Wesleye v 18. století a různými cestami pokračuje až do současnosti.
2. John Wesley, který vyrůstal ve zbožné rodině, hledal usilovně Boha již od útlého dětství. Když byl na Oxfordu, společně se svým bratrem Charlesem a několika dalšími zbožnými studenty metodicky usiloval o svatost pomocí systematického studia Bible, modliteb, dobrých skutků, intenzivního zpytování svědomí a napomínání. Tato skupinka si vysloužila přezdívky „svatý klub“ a „metodisté“, ale Wesley nezískal jistotu spasení. Když ukončil studia na Oxfordu a byl vysvěcen na duchovního ve státní církvi, své hledání pokoje skrze legalismus a sebekázeň ještě zintenzívnil. K bodu obratu došlo na modlitebním setkání, které se konalo 24. května 1738 v ulici Aldersgate v Londýně, kdy zakusil skutečnou víru a pocítil, jak se jeho znovuzrozené srdce „zvláštním způsobem rozehřálo“. Jak kráčel dál k zážitku úplného posvěcení, sdílel své svědectví a učení s ostatními, a tak se duchovní probuzení rozšířilo přes Britské souostroví až do Ameriky.
3. Wesley neměl v úmyslu založit církev, ale probuzení vyvolalo spontánní vznik tzv. „společností“, které přerostly v náboženské hnutí. Na konci roku 1739 přišlo v Londýně za Wesleyem osm nebo devět lidí, kteří byli hluboce usvědčováni z hříchu a horlivě toužili po vykoupení. Přáli si, aby s nimi trávil čas na modlitbách a radil jim, jak mají uprchnout před přicházejícím hněvem, který neustále viděli viset nad svými hlavami. Dva či tři dny je navštěvoval v jejich bytech, ale potom stanovil dobu, kdy by se mohli scházet všichni najednou, což od této chvíle činili každý týden; a to ve čtvrtek večer. Těmto i mnoha dalším, kteří se k nim každý den připojovali, poskytoval rady, které podle něho nevíce potřebovali. Svoje setkání pak vždy uzavírali modlitbou. Členské závazky, které se nacházejí v Církevním řádu (260–268), jsou upravenou podobou Všeobecných pravidel, která Wesley poskytl členům společností, aby měli možnost testovat upřímnost svých úmyslů a měli průvodce ve svém svatém žití.
4. Hnutí se rozšířilo do Ameriky díky emigraci metodistů, kteří od roku 1766 začali zakládat metodistické „třídy“ (classes) a „společnosti“ (societies) v koloniích. V prosinci 1784 byla zřízena na „vánoční konferenci“ v Baltimore ve státě Maryland Metodistická episkopální církev (Methodist Episcopal Church). Tato nová církev prožívala úžasný růst, zvláště v nově osídlovaných oblastech, a rychle se stávala jednou z nejdůležitějších náboženských sil v nedávno založeném státě.
B. Založení Wesleyánského metodistického sdružení (Wesleyan Methodist Connection)
6. John Wesley i první metodističtí vůdci v Americe nekompromisně odsuzovali zotročování lidí. Když ale byla vynalezena čistička bavlny, ekonomická výhodnost otrokářství způsobila, že si mnozí členové i duchovní Metodistické episkopální církve pořídili otroky. Když skupina duchovních, vedená Orangem Scottem, začala v Nové Anglii znovu agitovat pro zrušení otroctví, biskupové a další v církvi se je snažili umlčet, aby v církvi nedošlo k rozbrojům.
7. Střet vnitřního puzení pravdy s vnějším nátlakem církevní autority vedl k řadě odchodů duchovních a sborů z Metodistické episkopální církve. První velký odchod se uskutečnil v Michiganu a vedl k tomu, že se 13. května 1841 zformovala výroční konference, která užila názvu „Wesleyánská metodistická církev“ (Wesleyan Methodist Church). K odchodu, který měl ještě dalekosáhlejší důsledky, došlo v Nové Anglii a New Yorku na sklonku roku 1842. V listopadu 1842 odešli Orange Scott, Jotham Horton a La Roy Sunderland, publikujíce své důvody v prvním čísle Pravého Wesleyána. Další měsíc se k nim připojili Luther Lee a Lucius C. Matlack. Byla uveřejněna výzva, aby se ti, kteří mají zájem o definitivní zformování nové církve, zbavené episkopátu a otrokářství, sešli 1. února 1843 v Andoveru ve státě Massachusetts. V Andoveru byla uveřejněna výzva k uspořádání ustavujícího konventu.
8. Ustavující konvent Wesleyánského metodistického sdružení Ameriky se konal 31. května až 8. června 1843 v Utice ve státě New York. Nová organizace byla „sdružením“ místních sborů organizovaných ve výročních konferencích. Odstranila biskupské zřízení a ustanovila rovné zastoupení duchovních a laiků ve všech svých řídících orgánech. Kladla velký důraz na morální a společenskou reformu, kde vlastnění otroků a jakékoli zaplétání se s alkoholickými nápoji bylo zakázáno.
C. Oživení Wesleyánské zkušenosti
11. Wesleyánské metodistické sdružení považovalo tažení proti otrokářství za ukončené občanskou válkou. Mnohým se proto zdálo, že již není důvodu, proč by mělo Sdružení jako takové dále existovat, a tak se vrátili do větších metodistických uskupení. Jiní měli pocit, jak bylo vyjádřeno Generální konferencí v roce 1867, že dopady otroctví ještě nebyly zahlazeny a že historicky důležitý pohled na alkoholické nápoje a stále rezolutnější postoj vůči lóžím a tajným společnostem mohou být zachovány pouze pokračující existencí a činností Sdružení.
12. Sdružení na své první Generální konferenci v roce 1844 přijalo článek víry o „posvěcení“, čímž se stalo první denominací, která tak učinila. Tato nauka však byla v polovině 19. století teoreticky i prakticky opomíjena a na ústupu ve všech větvích metodismu. Aby je Bůh oživil, vyvolal obnovení zájmu o svatost, které podněcovala literatura, evangelizační shromáždění a táborová shromáždění, která se rychle rozšířila v rámci celého metodismu i napříč denominačními hranicemi. První celostátní táborové shromáždění, které se vyvinulo v Asociaci národní svatosti, se konalo v roce 1867. Probuzení vedlo k založení několika nových denominací usilujících o svatost života a k oživení a novému nasměrování denominací již existujících.
13. Toto duchovní probuzení, mohutně podněcované sborem cestujících evangelistů, zanedlouho vedlo k tomu, že se svatost stala hlavní doktrínou Wesleyánského metodistického sdružení, které se předtím zaměřovalo na společenskou a politickou reformu. V roce 1883 Generální konference přijala rezoluci, která požadovala kázání úplného posvěcení, a do roku 1893 byly Generální konferencí, výročními konferencemi i místními sbory přijaty nové články víry o znovuzrození a úplném posvěcení.
D. Vývoj Wesleyánské metodistické církve
16. Obnovení důrazu na svatost, které rychle ovládlo Wesleyánské metodistické sdružení, s sebou přineslo nový důraz na hlásání evangelia. Potřeba organizovaných snah k rozšiřování církve a potřeba udržet si obrácené vedly ke vzniku formálnější organizace, k tomu, že se ze sdružení postupně vyvinula církev. V roce 1891 byl název změněn na Wesleyánské metodistické sdružení (čili církev) Ameriky a denominace přešla od vedení, které se většinou omezovalo jen na publikační činnost (redaktor a vydavatel), k volbě generálního misijního superintendenta. Postupně byli doplněni další vedoucí pracovníci pro jednotlivé úseky činnosti církve. V roce 1947 byl změněn název na Wesleyánská metodistická církev v Americe (Wesleyan Methodist Church of America) a zároveň ustavena centrální dozorčí autorita jmenováním prezidenta generální konference jakožto nejvyššího řádného představitele denominace a jmenováním správní rady jakožto ústředního a koordinačního řídícího orgánu. V roce 1957 se ústředí denominace přemístilo ze Syracuse ve státě New York, kde bylo více než jedno století, do města Marion v Indianě. V roce 1959 byl koncept jednoho prezidenta generální konference nahrazen konceptem vyžadujícím tři generální superintendenty.
17. V různých obdobích dějin Wesleyánské metodistické církve se k ní přidružovali různí duchovní a různé místní sbory. Její domácí základna i misijní práce se však nejvíce rozšířily přičleněním třech následujících organizací:
(1) Misijní společnost Chefsíbiny víry (The Hephzibah Faith Missionary Society) byla založena roku 1893 a nakonec si zřídila ústředí v Taboru ve státě Iowa. Některé z jejích sborů v Nebrasce i s duchovními, její Brainerdova indiánská škola poblíž Hot Springs v Jižní Dakotě i její misie na Haiti se staly součástí Wesleyánské metodistické církve v roce 1948.
(2) Misijní skupiny světa (The Missionary Bands of the World), které byly v roce 1885 založeny pod názvem Letniční skupiny (Pentecost Bands) jako podpůrné síly Svobodné metodistické církve, se staly samostatnou organizací v roce 1895, změnily své jméno v roce 1925 a roku 1958 připojily své sbory v Indianě a své misie v centrální Indii a na Jamajce k Wesleyánské metodistické církvi.
(3) Aliance Reformované baptistické církve v Kanadě (The Alliance of the Reformed Baptist Church of Canada) vznikla v roce 1888 jako důsledek posvěcení několika baptistických pastorů. V roce 1966 provedla sloučení svých sborů v kanadských provinciích New Brunswick, Nové Skotsko a americkém státě Maine, jakož i svých misií v Africe, s Wesleyánskou metodistickou církví.
18. Wesleyánská metodistická církev se stala mezinárodní svým rozšířením do Kanady a zakládáním, rozvojem a přidružováním misií v Sierra Leone, Indii, Kolumbii, Japonsku, Portoriku, Hondurasu, Mexiku, Austrálii, Nepálu, Rhodesii, Jižní Africe a na Haiti, Jamajce, Tchaj-wanu a Nové Guiney.
E. Vytvoření a vývoj Církve poutnické svatosti
23. Církev poutnické svatosti vznikla jako výsledek oživení zájmu o biblickou svatost, které se v druhé polovině 19. století přehnalo napříč různými denominacemi v Americe, téhož probuzení, které přesměrovalo síly Wesleyánského metodistického sdružení od společenské a politické reformy ke zvěstování svatosti (12–13). Probuzení vyústilo v založení mnoha nedenominačních a mezidenominačních svazů a asociací svatosti i nezávislých církví. Ke konci 19. století se mnozí z těch, co měli podobně ryzí víru, začali sdružovat v jednotě Ducha.
24. Ohniskem pro vznik Církve poutnické svatosti jakožto organizace bylo vytvoření Mezinárodní unie svatosti a ligy modlitebníků (International Holiness Union and Prayer League), k němuž došlo v září roku 1897 v Cincinnati ve státě Ohio, v domě Martina Wellse Knappa. Prezidentem byl zvolen reverend Seth C. Rees a viceprezidentem reverend Martin Wells Knapp. Na Unii nebylo pohlíženo jako na církev (jíž ani neměla být), neboť byla mezidenominačním společenstvím, které se vyznačovalo prostotou a absencí přesně definovaných pravidel. Prvořadým cílem Unie bylo sjednocení probuzených lidí, kteří chtěli podporovat hlásání svatosti po celém světě. Bylo deklarováno, že důraz je kladen na čtyři věci: znovuzrození hříšníků, úplné posvěcení věřících, premileniální a blízký návrat Pána Ježíše Krista a evangelizaci světa. Unie vyšla vstříc mnoha lidem, kteří toužili po společenství a spolupráci při šíření biblické svatosti, a rychle zesílila. Členové Unie konali rozsáhlé obrodné dílo, které vedlo k výstavbě mnoha městských misií, modliteben, útulků pro padlé dívky a přístřešků pro táborová shromáždění.
25. Na výročním shromáždění Unie, které se konalo v červenci roku 1900, byl změněn název na Mezinárodní unie apoštolské svatosti (International Apostolic Holiness Union), aby byl plněji vyjádřen záměr prosazovat návrat k apoštolským principům a praktikám. V roce 1900 též byla nastartována zahraniční misijní práce, když členové Unie vyrazili jako zvěstovatelé víry do Jižní Afriky, Indie, Japonska, Západní Indie a Jižní Ameriky.
26. Unie postupně přerostla v církevní organizaci, aby mohla poskytovat církevní domov obráceným, a tak uchovávat výsledky své práce. V roce 1905 si dala jméno Mezinárodní unie a sbory apoštolské svatosti (International Apostolic Holiness Union and Churches). Mezidenominační rysy se též vytrácely, a tak se v roce 1913 přejmenovala na Mezinárodní církev apoštolské svatosti (International Apostolic Holiness Church).
27. V roce 1919 byla Valným shromážděním Mezinárodní církve apoštolské svatosti přijata Kansasko-oklahomská, Illinoisko-missourská a Indianská konference Křesťanské církve svatosti (Holiness Christian Church). Křesťanská církev svatosti měla svůj počátek v obrodném hnutí, které se rozšířilo kolem pensylvánské Filadelfie v roce 1882, a byla založena v Linwoodu v Pensylvánii v roce 1889 jako Křesťanské sdružení svatosti (Holiness Christian Association). V roce 1919 již byla známa jako Křesťanská církev svatosti a skládala se ze čtyř konferencí; též sponzorovala misijní práci ve Střední Americe.
28. V březnu 1922 se k Mezinárodní církvi apoštolské svatosti připojila organizace Pentecostal Rescue Mission a stala se jejím newyorským distriktem. Vznikla v roce 1897 v Binghamtonu ve státě New York. Šířila se a měla vlastní modlitebny, misie a přístřešky pro táborová shromáždění. Pečovala o sirotky a padlé dívky a misijně pracovala na Aljašce.
29. V říjnu 1922 přijalo Valné shromáždění na svém mimořádném zasedání Poutnickou církev (The Pilgrim Church) z Kalifornie a zvolila si název Církev poutnické svatosti (The Pilgrim Holiness Church). Poutnická církev byla ustavena 27. května 1917 jako Pentecost-Pilgrim Church v kalifornském městě Pasadena. Do roku 1922 byla založena škola známá jako Pilgrim Bible School, misionáři byli vyslaní do Mexika a v Pasadeně byl vydáván časopis.
30. V roce 1924 se skupina několika sborů známá jako Letniční bratři v Kristu (Pentecostal Brethren in Christ) připojila k Církví poutnické svatosti a stala se součástí jejího ohijského distriktu.
31. V roce 1925 se součástí Církve poutnické svatosti stala Církev lidové misie (The People’s Mission Church), která měla své ústředí v Colorado Springs v Coloradu. Ta byla přímým důsledkem probuzení, které začalo v roce 1898 v Colorado Springs a rozšířilo se do několika okolních států. V Colorado Springs byla spravována biblická škola, vydáván časopis a udržováno zařízení pro táborová shromáždění.
32. V roce 1946 přijala Generální konference do Církve poutnické svatosti Církev svatosti (The Holiness Church) z Kalifornie. Tato církev, která vznikla v rámci probuzení v roce 1880 a zprvu byla známá jako Skupiny svatosti (Holiness Bands), spravovala v kalifornském El Monte biblickou školu a podporovala misijní práci v Peru a Palestině.
33. Africká evangelizační misie (The Africa Evangelistic Mission), s ústředím v Boksburgu v jihoafrickém Transvaalu, byla přijata Církví poutnické svatosti v roce 1962. Misie konala práci ve třech distriktech, z nichž dva se nalézaly v Oranžském svobodném státě a Transvaalu v Jihoafrické republice, zatímco třetí zahrnoval rozsáhlé dílo v Mosambiku.
34. Růst Církve poutnické svatosti pokračoval spíše díky šíření duchovní obrody a hlásání evangelia než přidružováním dalších organizací. Důležitého bodu obratu v organizační struktuře bylo dosaženo v roce 1930, kdy Valné shromáždění sjednotilo administrativu denominace tím, že se rozhodlo financovat jednoho generálního superintendenta, jednu generální radu a generální ústředí v Indianapolis v Indianě. V roce 1958 byla uplatněna koncepce tří generálních superintendentů. Aby byl oceněn růst a rozvoj práce v zahraničí, Generální konference, do roku 1942 známá jako Valné shromáždění, byla v roce 1962 nazvána Mezinárodní konferencí.
35. Církev poutnické svatosti se vždy vyznačovala věrností původnímu záměru svých zakladatelů, to jest podpoře hlásání evangelia a svatosti po celém světě. Misijní práce probíhala v mnoha zemích, a tak se Církev poutnické svatosti rozšířila přes hranice Spojených států a Kanady do následujících míst: Jižní Afriky, včetně Natalu, Transvaalu, Cape Province a Oranžského svobodného státu; Švýcarska; Mosambiku; Zambie; karibské oblasti, včetně Grand Caymanu, Jamajky, Svatého Kříže, Svatého Tomáše, Saby, Svatého Kryštofa, Nevisu, Antiguy, Barbudy, Barbadosu, Svatého Vincenta, Trinidadu a Tabaga a Curaçaa; Guyany; Surinamu; Brazílie; Peru; Mexika; Anglie a na Filipínské ostrovy.
F. Formování Wesleyánské církve
50. Sloučení Církve poutnické svatosti a Wesleyánské metodistické církve v Americe bylo navrhováno v různých dobách. V roce 1958 a 1959 o něm hlasovaly Generální konference obou uskupení, ale Generální konference wesleyánských metodistů je těsným rozdílem jednoho hlasu neschválila. V roce 1962 Generální konference Církve poutnické svatosti podnikla kroky vyjadřující obnovený zájem o sjednocení s Wesleyánskou metodistickou církví. V roce 1963 podnikla Wesleyánská metodistická církev podobné kroky, nařizujíc své Komisi pro sjednocení církve, aby svoji práci konala s veškerou náležitou pílí. 15. června 1966 přijala 32. Generální konference Wesleyánské metodistické církve dokument s názvem Východisko pro sloučení a konstituci (The Basis for Merger and Constitution). Tento krok následně schválily výroční konference a jednotlivé sbory. Východisko pro sloučení a konstituci přijala 16. června 1966 i 25. Mezinárodní konference Církve poutnické svatosti. Tím byl dán volný průchod formování Wesleyánské církve (The Wesleyan Church). Generální rada Církve poutnické svatosti i Generální správní rada Wesleyánské metodistické církve spolupracovaly při plánování slučující Generální konference a na přípravě nového Církevního řádu, který měl být této konferenci předložen ke zvážení. 26. června 1968 se Církev poutnické svatosti a Wesleyánská metodistická církev v Americe sloučily a vytvořily Wesleyánskou církev.
D. Vývoj světové organizace
60. Slučující Generální konference učinila předběžná opatření, která umožňovala zámořským sborů vytvářet národní či regionální generální konference, jakmile vyzrají a budou pro takový status splňovat podmínky. Generální správní rada jmenovala Komisi pro plánování světové organizace. Její práce vedla k setkání misijních koordinátorů a národních zástupců z různých koutů světa na Konferenci pro plánování světové organizace, která se konala 6.-9. června 1972, před Druhou generální konferencí. Tato plánovací konference doporučila vyčlenění těch odstavců Konstituce, které obsahovaly jméno, nauky a normy chování plus některé nové organizační články, za Základy Wesleyánské církve, které by byly závazné pro všechny Generální konference Wesleyánské církve. Doporučila vytvoření Wesleyánského světového společenství, které by se řídilo Chartou, fungovalo skrze Všeobecný koncil a kterému by v zachovávání věrnosti Základům Wesleyánské církve nakonec pomáhala Mezinárodní revizní komise. Celý plán byl schválen Generální konferencí 1972 a následně členové Konference pro plánování světové organizace uspořádali Všeobecný koncil. Během následujícího čtyřletí byly vytvořeny dvě provizorní generální konference, kterým do přiznání plnoprávného statusu chyběl jediný krok. Karibská provizorní generální konference byla založena 3. dubna 1974 a Provizorní generální konference na Filipínách 22.-23. dubna 1975. Generální konference 1984 začlenila Základy Wesleyánské církve do Charty jako historicky důležitou výpověď víry, s níž musí být všechna pravidla v souladu. 20. června 1988 Generální konference schválila povýšení Wesleyánské církve na Filipínách do plnoprávného postavení, rovnocenného tomu, jaké má Severoamerická generální konference, a zajistila vytvoření Mezinárodní revizní komise.