Čemu věříme
Články víry, Členské závazky, Základní principy a Speciální směrnice Wesleyánské církve
Listopad 1996
Předmluva
Texty se tisknou proto, aby byly čteny. Cílem může být zábava, výklad, poskytnutí informací, motivace či některý z mnoha dalších záměrů. V případě této útlé publikace se předpokládá, že čtenář má buď teologický zájem o dogmatické důrazy Wesleyánské církve, nebo dychtivě hledá ujištění ohledně své věrnosti tomuto společenství víry.
Je-li čtenářův zájem všeobecně vzdělávací, pak doufáme, že shledá, že Wesleyánská církev hlásá jistou biblickou zvěst v nejistém světě. Věříme, že každý člověk při pečlivé četbě těchto stránek zjistí, že vřelé přijetí, kterého se mu dostalo v jeho místním wesleyánském společenství, je založeno na zdravých dogmatických základech.
Ronald R. Brannon
generální tajemník
Sestaveno Kanceláří generálního tajemníka Wesleyánské církve
Kapitola IV – Konstituce severoamerické generální konference
Preambule
200. Abychom mohli moudře uchovávat a předávat příští generaci dědictví nauky a pravidel křesťanského života, které nám, evangelikálům arminiánsko-wesleyánské tradice, bylo odkázáno, zajišťovat v církvi pořádek zdravými principy církevního vedení a církevní správy a připravovat cestu efektivnější spolupráci s ostatními odnožemi církve Kristovy ve všem, co přispívá k šíření Božího království mezi lidmi, my, duchovní i laici Wesleyánské církve, kteří se setkáváme na oficiálních shromážděních, tímto ustanovujeme a vyhlašujeme za základní právní normu neboli konstituci Wesleyánské církve články víry, pravidla křesťanského života, výsady a podmínky církevního členství a články o organizaci a vedení zde následující:
Článek I. Název
205. Název tohoto společenství je Wesleyánská církev. Kdekoli je užití tohoto jména nemožné či nepraktické, může být změněno k tomu oprávněným orgánem (340,2).
Článek II. Články víry
I. Svatá Trojice
210. Věříme v jednoho živého a pravého Boha, svatého a milujícího, věčného, všemohoucího, vševědoucího a nekonečně dobrého Stvořitele a Udržovatele všeho, co jest. Uvnitř této jednoty existují tři souvěčné osoby téže bytnosti a moci: Otec, Syna a Duch svatý.
Gn 1,1; 17,1; Ex 3,13–15; 33,20; Dt 6,4; Ž 90,2; Iz 40,28n; Mt 3,16n; 28,19; J 1,1n; 4,24; 16,13; 17,3; Sk 5,3n; 17,24n; 1K 8,4.6; Ef 2,18; F 2,6; Ko 1,16n; 1Tm 1,17; Žd 1,8; 1J 5,20.
II. Bůh Otec
212. Věříme, že Otec je příčinou všeho, co existuje, ať už hmotného či duchovního. Společně se Synem a Duchem svatým stvořil člověka ke svému obrazu. K lidem se chová jako Otec, čímž navěky deklaruje svou dobrou vůli vůči nim. S láskou hledá a přijímá kající se hříšníky.
Ž 68,5; Iz 64,8; Mt 7,11; J 3,17; Ř 8,15; 1Pt 1,17.
III. Syn Boží
214. Věříme v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, jenž byl počat z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny, vpravdě Bůh a vpravdě člověk. Zemřel na kříži a byl pohřben, aby se stal obětí za dědičný hřích i za všechna konkrétní lidská přestoupení, a tak nás usmířil s Bohem. Kristus vstal tělesně z mrtvých, vystoupil na nebesa, kde sedí po pravici Boha Otce a přimlouvá se za nás, dokud se nevrátí, aby soudil celé lidstvo v poslední den.
Ž 16,8–10; Mt 1,21.23; 11,27; 16,28; 27,62–66; 28,5–9, 16n; Mk 10,45; 15; 16,6n; L 1,27.31.35; 24,4–8.23; J 1,1.14.18; 3,16n; 20,26–29; 21; Sk 1,2n; 2,24–31; 4,12; 10,40; Ř 5,10.18; 8,34; 14,9; 1K 15,3–8.14; 2K 5,18n; Ga 1,4; 2,20; 4,4n; Ef 5,2; 1Tm 1,15; Žd 2,17; 7,27; 9,14.28; 10,12; 13,20; 1Pt 2,24; 1J 2,2; 4,14.
IV. Duch svatý
216. Věříme v Ducha svatého, který vychází z Otce i Syna a který je téže bytnosti, vznešenosti a slávy jako Otec a Syn, pravý a věčný Bůh. Je vykonavatelem milosti vůči lidstvu a zejména účinným činitelem při usvědčování z hříchu, znovuzrození, osvěcení a oslavení. Je všudypřítomný a ujišťuje, ochraňuje, vede a zmocňuje věřícího.
Job 33,4; Mt 28,19; J 4,24; 14,16n; 15,26; 16,13–15; 16,13–15; Sk 5,3n; Ř 8,9; 2K 3,17; Ga 4,6.
V. Dostatečnost a plná autorita Svatých Písem pro spasení
218. Věříme, že knihy Starého a Nového zákona jsou Svatými Písmy. Jsou inspirovaným a neomylným Slovem Božím, v původních rukopisech zcela bezchybným a každé lidské autoritě nadřazeným, které bylo až do současnosti předáváno bez pozměnění kterékoli z důležitých nauk. Věříme, že obsahují vše, co je nezbytné ke spasení; a tak po žádném muži nebo ženě nemá být požadováno, aby čemukoli, co tam není napsáno, nebo nemůže být jimi dokázáno, věřili jako článku víry, nebo si mysleli, že je to nutné a nezbytné pro spasení. Jak ve Starém tak i v Novém zákoně je život nabízen skrze Krista, který je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidstvem. Nový zákon učí křesťany tomu, jak naplňovat morální principy Starého zákona, vyzývaje k milujícímu poslušenství Boha, které je umožněno vnitřní přítomností Jeho Svatého Ducha.
Kanonickými knihami Starého zákona jsou:
Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, Jozue, Soudců, Rút, První Samuelova, Druhá Samuelova, První Královská, Druhá Královská, První Paralipomenon, Druhá Paralipomenon, Ezdráš, Nehemjáš, Ester, Jób, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Izajáš, Jeremjáš, Pláč, Ezechiel, Daniel, Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš a Malachiáš.
Kanonickými knihami Nového zákona jsou:
Matouš, Marek, Lukáš, Jan, Skutky apoštolské, Římanům, První list Korintským, Druhý list Korintským, Galatským, Efezským, Filipským, Koloským, První list Tesalonickým, Druhý list Tesalonickým, První list Timoteovi, Druhý list Timoteovi, Titovi, Filemonovi, Židům, List Jakubův, První list Petrův, Druhý list Petrův, První list Janův, Druhý list Janův, Třetí list Janův, List Judův a Zjevení Janovo.
Ž 19,7; Mt 5,17–19; 22,37–40; Lk 24,27.44; J 1,45; 5,46; 17,17; Sk 17,2.11; Ř 1,2; 15,4.8; 16,26; 2K 1,20; Ga 1,8; Ef 2,15n; 1Tm 3,15–17; Žd 4,12; 10,1; 11,39; Jk 1,21; 1Pt 1,23; 2Pt 1,19–21; 1J 2,3–7; Zj 22,18n.
VI. Boží záměr pro lidstvo
Věříme, že dvě velká přikázání, která po nás požadují, abychom milovali Hospodina, našeho Boha, celým svým srdcem a naše bližní jako sebe samé, jsou stručným shrnutím Božího zákona, tak jak je zjeven v Písmech. Jsou dokonalým měřítkem a normou lidského jednání, a to jak v případě řízení a vedení rodin, národů i všech ostatních společenských uskupení, tak i v případě individuálních činů, které mají svědčit o tom, že uznáváme Boha za svého jediného Svrchovaného vládce a všechny lidi za jím stvořené, ve všech přirozených právech si rovné. Všichni lidé by tedy měli své individuální, společenské i politické činy usměrňovat tak, aby jimi prokazovali naprostou poslušnost Bohu, všem zaručovali možnost požívání každého přirozeného práva, jakož i podporovali, aby taková práva každý měl a mohl je uplatňovat.
Lv 19,18; Dt 1,16n; Jb 31,13n; Jr 21,12; 22,3; Mi 6,8; Mt 5,44–48; 7,12; Mk 12,28–31; L 6,27–29.35; J 13,34n; Sk 10,34n; 17,26; Ř 12,9; 13,1.7n.10; Ga 5,14; 6,10; Ti 3,1; Jk 2,8; 1Pt 2,17; 1J 2,5; 4,12n; 2J 6.
VII. Manželství a rodina
222. Věříme, že každý člověk je stvořen k obrazu Božímu, že lidská sexualita tento obraz odráží v intimní lásce manželů, v jejich komunikaci, přátelství, podřizování se většímu celku a v jejich sexuálním životě. Boží Slovo používá manželského vztahu jako nejlepší metafory pro vyjádření vztahu Boha k Jeho lidu a vyjevení pravdy, že tento vztah je vztahem jednoho Boha a jednoho lidu. Bůh tedy chce, aby lidská sexualita došla svého projevení pouze v doživotním monogamním vztahu mezi jedním mužem a jednou ženou ve svazku manželském. Toto je jediný Bohem chtěný vztah pro rození a výchovu dětí. Je smluvním svazkem uzavřeným před zrakem Božím, který má přednost před všemi ostatními lidskými vztahy.
Gn 1,27n; 2,18.20.23n; Iz 54,4–8; 62,5b; Jr 3,14; Ez 16,3nn; Oz 2; Mal 2,14; Mt 19,4–6; Mk 10,9; J 2,1n.11; 1K 9,5; Ef 5,23–32; 1Tm 5,14; Žd 13,4; Zj 19,7n.
VIII. Osobní volba
224. Věříme, že stvoření člověka k obrazu Božímu zahrnovalo schopnost volit mezi správným a špatným. Proto byli lidé učiněni mravně zodpovědnými za svá rozhodnutí. Od Adamova pádu však lidé nejsou schopni vlastní silou činit to, co je správné. Příčinou toho je dědičný hřích, který není jen následováním Adamova příkladu, ale spíše porušením přirozenosti každého smrtelníka, a který se přirozeně reprodukuje v Adamových potomcích. Díky tomu jsou lidé velice vzdáleni své původní spravedlnosti a svojí přirozeností neustále tíhnou ke zlu. Sami od sebe nedovedou ani vzývat Boha či praktikovat víru ke spasení. Nicméně skrze Ježíše Krista milost Boží, která je v člověku, umožňuje, aby lidé činili, čeho sami nejsou schopni. Tato milost je zdarma poskytována všem a umožňuje každému se obrátit a být spasen.
Gn 6,5; 8,21; Dt 30,19; Joz 24,15 1Kr 20,40; Ž 51,5; Iz 64,6; Jr 17,9; Mk 7,21–23; L 16,15; J 7,17; Ř 3,10–12; 5,12–21; 1K 15,22; Ef 2,1–3; 1Tm 2,5; Ti 3,5; Žd 11,6; Zj 22,17.
IX. Smíření
226. Věříme, že Kristovo jedinečné sebeobětování skrze Jeho utrpení a záslužnou smrt na kříži poskytuje dokonalé vykoupení a smíření hříchů celého světa, dědičných i konkrétních. Jiné osvobození od hříchů než toto neexistuje. Toto vykoupení je dostatečné pro každého jedince z rodu Adamova. Je bezpodmínečně účinné při spáse těch, kteří jsou od narození mentálně postižení, obrácených osob, jež se staly mentálně postiženými, a dětí, které ještě nedosáhly věku, kdy člověk odpovídá sám za sebe. V případě těch, kdo jsou za své jednání zodpovědní, je vykoupení účinné pouze tehdy, když činí pokání a mají víru v Krista.
Iz 52,13–53,12; L 24,46n; J 3,16; Sk 3,18; 4,12; Ř 3,20.24–26; 5,8–11.13.18–20; 7,7; 8,34; 1K 6,11; 15,22; Ga 2,16; 3,2n; Ef 1,7; 2,13.16; 1Tm 2,5n; Žd 7,23–27; 9,11–15.24–28; 10,14; 1J 2,2; 4,10.
X. Pokání a víra
228. Věříme, že aby si muži a ženy mohli přisvojit, co jim Boží milost zpřístupnila, musí dobrovolně reagovat pokáním a vírou. Schopnost pochází od Boha, ale čin samotný je záležitostí jednotlivce.
Pokání je podníceno usvědčováním Duchem svatým z hříchu. Zahrnuje dobrovolnou změnu smýšlení, která se projevuje zřeknutím se hříchu a touhou po spravedlnosti, zbožnou lítostí nad minulými hříchy a jejich vyznáním, vhodným odčiněním zlých skutků a odhodláním napravit svůj život. Pokání je nezbytnou podmínkou spásné víry, bez níž je spásná víra nemyslitelná. Víra je zase jedinou podmínkou spásy. Začíná souhlasem rozumu a vůle s pravdivostí evangelia, ale postupně se stává naprostým spoléhání se na spásnou moc Ježíše Krista a naprostou důvěrou v Něj jakožto Spasitele a Pána. Spásná víra se projevuje veřejným vyznáním Krista jako Pána a členstvím v Jeho církvi.
Mk 1,15; L 5,32; 13,3; 24,47; J 3,16; 17,20; 20,31; Sk 5,31; 10,43; 11,18; 16,31; 20,21; 26,20; Ř 1,16; 2,4; 10,8–10.17; Ga 3,26; Ef 2,8; 4,4–6; F 3,9; 2Te 2,13; 2Tm 2,25; Žd 11,6; 12,2; 1Pt 1,9; 2Pt 3,9.
XI. Ospravedlnění, znovuzrození a přijetí
230. Věříme, že jakmile člověk činí pokání ze svých hříchů a uvěří v Pána Ježíše Krista, je ospravedlněn, znovuzrozen, přijat do Boží rodiny a ujišťován o své spáse skrze svědectví Duha svatého.
Věříme, že ospravedlnění je Božím právním aktem, díky kterému je člověk považován za spravedlivého, jsou mu odpuštěny všechny hříchy, je zbaven viny a je zcela osvobozen od trestu za spáchané hříchy, zásluhou našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, skrze pouhou víru, nikoli na základě skutků.
Věříme, že znovuzrození je dílem Ducha svatého, díky kterému upřímně se kající a věřící člověk začíná žít takovým duchovním životem, který jej uschopňuje k poslušnosti a lásce. Tento nový život je přijat skrze víru v Ježíše Krista a uschopňuje omilostněného hříšníka k tomu, aby sloužil Bohu dobrovolně a s láskou. Díky němu jsou znovuzrození vysvobozeni z moci hříchu, který vládne nad všemi, kteří znovuzrozeni nejsou.
Věříme, že přijetí je Božím činem, jímž ospravedlněný a znovuzrozený získává podíl na všech právech, privilegiích a povinnostech dítěte Božího.
Ospravedlnění: Abk 2,4; Sk 13,38n; 15,11; 16,31; Ř 1,17; 3,28; 4,2–5; 5,1n; Ga 3,6–14; Ef 2,8n; F 3,9; Žd 10,38. Znovuzrození: J 1,12n; 3,3.5–8; 2K 5,17; Ga 3,26; Ef 2,5.10.19; 4,24; Ko 3,10; Ti 3,5; Jk 1,18; 1Pt 1,3n; 2Pt 1,4; 1J 3,1. Přijetí: Ř 8,15; Ga 4,5.7; Ef 1,5. Svědectví Ducha: Ř 8,16n; Ga 4,6; 1J 2,3; 3,14.18n.
XII. Dobré skutky
232. Věříme, že i když nás dobré skutky nemohou vykoupit z našich hříchů a zachránit před Božím soudem, jsou ovocem víry a přirozeným důsledkem znovuzrození. Jestliže je tedy konáme v Kristu, jsou Bohu příjemné a jím vítané. Podle nich se pozná živá víra, jako se strom pozná po ovoci.
Mt 5,16; 7,16–20; J 15,8; Ř 3,20; 4,2.4.6; Ga 2,16; 5,6; Ef 2,10; F 1,11; Ko 1,10; 1Te 1,3; Ti 2,14; 3,5; Jk 2,18.22; 1Pt 2,9.12.
XIII. Hřích po znovuzrození
234. Věříme, že je možné upadnout do hříchu i poté, co jsme prožili znovuzrození, neboť v tomto životě není nikdo natolik svatý, aby už nemohl padnout. Nicméně díky milosti Boží může ten, kdo upadl do hříchu, nalézt odpuštění a uzdravení, pokud upřímně lituje svých hříchů a věří.
Mal 3,7; Mt 18,21n; J 15,4–6; 1Tm 4,1.16; Žd 10,35–39; 1J 1,9; 2,1.24n.
XIV. Posvěcení: počáteční, postupné, úplné
236. Věříme, že posvěcení je dílem Ducha svatého, jímž je Boží dítě odděleno od hříchu pro Boha a uschopněno milovat Boha celým srdcem a kráčet ve všech jeho svatých přikázáních bez úhony. Posvěcení začíná v okamžiku ospravedlnění a znovuzrození. Od té chvíle dochází k postupnému posvěcení, jak věřící kráčí s Bohem a denně roste v milosti a poslušnosti vůči Bohu. Potom dochází k vyvrcholení v úplném posvěcení, které nastává okamžitě, když věřící přinášejí sami sebe jako živé oběti, svaté a milé Bohu, skrze víru v Ježíše Krista, jsouc uskutečněno skrze křest Duchem svatým, který očišťuje srdce od dědičného hříchu. Úplné posvěcení přivádí věřícího k dokonalosti v lásce a zmocňuje ho k účinné službě. Je následováno doživotním růstem v milosti a poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Svatý život pokračuje díky víře v posvěcující Kristovu krev a projevuje se láskyplnou poslušností vůči zjevené vůli Boží.
Gn 17,1; Dt 30,6; Ž 130,8; Iz 6,1–6; Ez 36,25–29; Mt 5,8.48; L 1,74n; 3,16n; 24,49; J 17,1–26; Sk 1,4n.8; 2,1–4; 15,8n; 26,18; Ř 8,3n; 1K 1,2; 6,11; 2K 7,1; Ef 4,13.24; 5,25–27; 1Te 3,10.12n; 4,3.7n; 5,23n; 2Te 2,13; Ti 2,11–14; Žd 10,14; 12,14; 13,12; Jk 3,17n; 4,8; 1Pt 1,2; 2Pt 1,4; 1J 1,7.9; 3,8n; 4,17n; Ju 24.
XV. Dary Ducha
Věříme, že nejdůležitějším darem Ducha je Duch svatý sám a že po něm máme toužit více než po darech Ducha, které moudře udílí jednotlivým členům církve, aby je uschopnil k plnění úkolů, jimiž byli jakožto údy těla Kristova pověřeni. I když dary Ducha nejsou vždy ztotožnitelné s vrozenými schopnostmi, působí skrze ně, a to ku prospěchu celé církve. Těchto darů má být užíváno s láskou a pod vedením Pána církve, nikoli svévolně. Relativní hodnota duchovních darů má být poměřována tím, nakolik jsou užitečné pro církev, nikoli tím, nakolik jsou extatické.
L 11,13; 24,49; Sk 1,4; 2,38n; 8,19n; 10,45; 11,17; Ř 12,4–8; 1K 12,1–14,40; Ef 4,7n.11–16; Žd 2,4; 13,20n; 1Pt 4,8–11.
XVI. Církev
Věříme, že křesťanská církev je společenstvím všech věřících v Ježíše Krista, který je zakladatelem a jedinou hlavou církve. Církev se skládá z věřících, kteří již odešli k Pánu, i těch, kteří jsou dosud na zemi, a zřekli se světa, těla a ďábla a oddaně se věnovali práci, kterou má církev z pověření Kristova konat, dokud On nepřijde. Pozemská církev má kázat čisté Boží Slovo, řádně vysluhovat svátosti podle pokynů Krista a žít v poslušnosti všech Kristových příkazů. Místní sbor je společenstvím věřících, které je formálně ustaveno na evangelijních principech a pravidelně se schází za účelem evangelizace, duchovního vzdělávání, pěstování společenství a konání pobožností. Wesleyánská církev je denominací skládající se z členů oblastních konferencí a místních sborů, kteří, jakožto členové těla Kristova, věří tomu, co je obsaženo v těchto Článcích víry, a uznávají duchovní autoritu jejích řídících orgánů.
Mt 16,18; 18,17; Sk 2,41–47; 9,31; 11,22; 12,5; 14,23; 15,22; 20,28; 1K 1,2; 12,28; 16,1; 2K 1,1; Ga 1,2; Ef 1,22n; 2,19–22; 3,9n.21; 5,22–33; Ko 1,18.24; 1Te 1,1; 2Te 1,1; 1Tm 3,15; Žd 12,23; Jk 5,14.
XVII. Svátosti: křest a večeře Páně
242. Věříme, že křest vodou a večeře Páně jsou Kristem ustanovenými svátostmi, které, jsou-li přijímány vírou, prostředkují milost. Jsou veřejným vyznáním naší křesťanské víry a znamením milosti, kterou nám Bůh prokazuje. Skrze ně v nás oživuje, posiluje a upevňuje naši víru.
Věříme, že křest vodou je naším Pánem ustanovená a věřícím vysluhovaná církevní svátost. Je symbolem nové smlouvy milosti a projevem přijetí vykoupení Ježíše Krista. Věřící touto svátostí veřejně vyhlašují svoji víru v Ježíše Krista jakožto Spasitele.
Mt 3,13–17; 28,19; Mk 1,9–11; J 3,5.22.26; 4,1n; Sk 2,38n.41; 8,12–17.36–38; 9,18; 16,15.33; 18,8; 19,5; 22,16; Ř 2,28n; 4,11; 6,3n; 1K 12,13; Ga 3,27–29; Ko 2,11n; Ti 3,5.
Věříme, že večeře Páně je svátostí našeho vykoupení Kristovou krví a naší naděje v jeho vítězný návrat, jakož i znamením vzájemné křesťanské lásky. Nakolik je večeře Páně přijímána v pokoře, ve správném duchovním rozpoložení a ve víře, natolik se stává prostředkem, skrze který Bůh udílí srdci milost.
Mt 26,26–28; Mk 14,22–24; L 22,19n; J 6,48–58; 1K 5,7n; 10,3n.17n; 11,23–29.
XVIII. Druhý příchod Krista
244. Věříme, že jistota osobního a blízkého Kristova návratu je motivací ke svatému životu a horlivé evangelizaci světa. Při svém návratu naplní všechna proroctví, která se týkají jeho konečného vítězství nad zlem.
Jb 19,25–27; Iz 11,1–12; Za 14,1–11; Mt 24,1–51; 25; 26,64; Mk13,1–37; L 17,22–37; 21,5–36; J 14,1–3; Sk 1,6–11; 1K 1,7n; 1Te 1,10; 2,19; 3,13; 4,13–18; 5,1–11.23; 2Te 1,6–10; 2,1–12; Ti 2,11–14; Žd 9,27n; Jk 5,7n; 2Pt 3,1–14; 1J 3,2n; Zj 1,7; 19,11–16; 22,6n.12.20.
XIX. Vzkříšení mrtvých
246. Věříme v tělesné vzkříšení všech lidí – spravedlivých k věčnému životu a nespravedlivých k odsouzení. Vzkříšení spravedlivých mrtvých nastane při druhém Kristově příchodu, zatímco ke vzkříšení bezbožníků dojde později. Vzkříšení Krista je zárukou vzkříšení těch, kteří jsou v Kristu. I když vzkříšené tělo bude tělem duchovním, člověk bude celý a identifikovatelný.
Jb 19,25–27; Dn 12,2; Mt 22,30–32; 28,1–20; Mk 16,1–8; L 14,14; 24,1–53; J 5,28n; 11,21–17; 20,1–21,25; Sk 1,3; Ř 8,11; 1K 6,14; 15,1–58; 2K 4,14; 5,1–11; 1Te 4,13–17; Zj 20,4–6.11–13.
XX. Soud všech lidí
248. Věříme, že Písma ukazují Boha jako Soudce všech lidí a že Jeho rozsudky jsou založeny na Jeho vševědoucnosti a nekonečné spravedlnosti. Vykonávání Jeho soudu vyvrcholí konečným shromážděním všech lidí před Jeho vznešený vladařský trůn, kde budou zkoumány záznamy a udělovány konečné odměny a tresty.
Kaz 12,14; Mt 10,15; 25,31–46; L 11,31n; Sk 10,42; 17,31; Ř 2,16; 14,10–12; 2K 5,10; 2Tm 4,1; Žd 9,27; 2Pt 3,7; Zj 20,11–13.
XXI. Konečný úděl člověka
250. Věříme, že Bible jasně učí, že i po smrti člověk prožívá osobní a vědomou existenci. Konečný úděl každého člověka je dán jeho reakcí na Boží milost, o níž nevyhnutelně svědčí mravní charakter, který je výsledkem osobních a dobrovolných rozhodnutí, nikoli svévolného úradku Božího. Nebe se svojí věčnou slávou a blažeností z Kristovy přítomnosti, je konečným příbytkem těch, kdo se rozhodují pro spásu, kterou Bůh poskytuje skrze Ježíše Krista, zatímco peklo se svým věčným utrpením a oddělením od Boha je konečným příbytkem těch, kteří tuto úžasnou nabídku spásy ignorují.
Dn 12,2; Mt 25,34–46; Mk 9,43–48; L 13,3; J 8,21–23; 14,2n; 2K 5,6.8.10; Žd 2,1–3; 9,27n; 10,26–31; Zj 20,14n; 21,1–22,5.14n.
Článek III. Členské závazky
260. Stát se oficiálním členem organizované církve je požehnanou výsadou i svatou povinností všech, kteří jsou vysvobozeni ze svých hříchů a usilují o dokonalost v Kristu Ježíši. Již od samých začátků církve v novozákonní době se mělo za to, že toto členství zahrnuje odložení starého způsobu chování a odění se myslí Kristovou. Aby bylo zachováno toto křesťanské pojetí, podle kterého vstup do církve znamená změnu života, Wesleyánská církev hodlá uvádět nadčasové biblické principy do souvislosti s podmínkami současné společnosti takovým způsobem, aby oceňovala bezúhonnost každého věřícího a zároveň zachovávala čistotu církve a účinnost jejího svědectví. Toto se děje v přesvědčení, že představa o kolektivním křesťanském svědomí jakožto osvěcovaném a vedeném Duchem svatým je opodstatněná. Následující odstavce (265) představují historické, etické a praktické normy Wesleyánské církve. I když doufáme, že naši lidé budou horlivě usilovat o pomoc Ducha při rozvíjení vnímavosti vůči zlu, která překračuje pouhou literu zákona, očekáváme, že ti, kdo vstupují do závazného členství, budou pozorně a svědomitě dbát pokynů těchto průvodců a pomocníků na cestě ke svatému životu. Nedbání principů obsažených v Členských závazcích člena vystavuje církevní kázni (268).
265. Ti, kteří byli přijati za členy v našich sborech, se zavazují, že svůj život v Kristu budou potvrzovat následujícím způsobem:
Vůči Bohu
(1) Budou uctívat Boží jméno a oslavovat den Páně bohoslužbou a duchovním vzděláváním, účastníce se těch aktivit, které přispívají k morálním a duchovním cílům tohoto dne.
Gn 2,3; Ex 20,3.7–11; Dt 5,11–15; Iz 58,13n; Mk 2,27; Sk 20,7; Žd 4,9.
(2) Budou vyhledávat pouze vedení Ducha svatého a zdržovat se všech forem spiritismu, jako jsou okultní, čarodějnické, astrologické a jiné podobné praktiky.
Lv 19,31; 20,6; Dt 18,10–14; Sk 19,18n; Ga 5,19n.
Vůči sobě
(3) Budou uplatňovat věrné správcovství skrze moudré užívání svého času a materiálních prostředků, pěstovat důkladnou sebekázeň, aby podpořili misijní působení Kristovy církve (pamatujíce na princip desátků, který je základem pro novozákonní normu správcovství), a prokazovat soucit těm, kteří jsou v nouzí.
Př 3,9; Mal 3,10; Mt 25,34–40; Sk 20,35; 1K 16,2; 2K 9,7; Ef 5,16; Ko 3,17; Jk 2,15n; 1J 3,17.
(4) Budou pozitivním příkladem pro společnost zdržováním se všech forem hazardních her a užívání nebo obchodování (výroby, prodeje či nákupu) s jakýmikoli látkami, které jsou zhoubné pro jejich tělesné, duševní a duchovní zdraví, jako jsou alkoholické nápoje, tabák a drogy (ty, které se nepoužívají k lékařským účelům); a vyhýbáním se členství v tajných společnostech a lóžích, které jsou vázány přísahou, protože věříme, že kvazináboženská povaha takovýchto organizací štěpí křesťanskou věrnost, že jejich tajný charakter je neslučitelný s otevřeností křesťanova svědectví a že tajná povaha jejich přísah odporuje křesťanskému svědomí.
Ex 20,17; Ř 14,21; 1K 6,12. Hraní hazardních her znamená porušení principu křesťanského správcovství a desátého přikázání, má na člověka zhoubný vliv, neboť je psychicky návykové, je špatným příkladem pro ostatní a znečišťuje morální ovzduší společnosti.
Př 20,1; Ř 6,12; 14,21; IK 6,12–20; 10,23; 2K 7,1; Ef 5,18; 1Te 5,22. Křesťané mají svá těla považovat za chrámy Ducha svatého. I když žádná věc není hříšná sama o sobě, křesťan by se měl vyhýbat užívání čehokoliv, co nepřispívá k budování církevního společenství, nepomáhá věřícímu k plnému využívání jeho schopností v Kristu nebo jej zotročuje. Ve světle současného vědeckého poznání ohledně aktuální i potenciální škodlivosti těchto látek je při dodržování těchto principů lepší úplná abstinence než střídmost.
Ex 20,3; Mt 5,34–36; J 18,20; Sk 4,12; Jk 5,12. Tyto zákazy nebrání členství v pracovních, občanských či jiných organizacích, které je slučitelné s věrností Kristu a církvi. Budou-li v těchto vztazích porušeny křesťanské principy, se členem budou vedeny pohovory kvůli těmto přestupkům, nikoli kvůli členství samotnému.
Vůči rodině
(5) Budou se řídit učením Písma ohledně manželství a rozvodu. Tvrdíme, že mimomanželské sexuální vztahy a sexuální vztahy mezi osobami stejného pohlaví jsou nemorální a hříšné. Dále tvrdíme, že Božím plánem pro manželství je heterosexuální monogamie. Sexuální hřích jednoho z manželů, jako je cizoložství, homosexuální chování, sodomie či incest, považujeme za jediný biblický důvod pro zvažování rozvodu, a to jen tehdy, pokud k obnovení vztahu nevedla ani vhodná pastorace.
Ex 20,14.17; 22,19; Lv 20,10–16; Mt 5,32; 19,9; Mk 10,11n; L 16,18.
(6) Budou udržovat svatost domova ctěním Krista v každé fázi rodinného života, projevováním kristovské lásky (vždy se vyhýbajíce týrání partnera či dětí) a vzájemným pokojným soužitím, a tak přispívat k výchově a vzdělávání dětí v křesťanské víře, aby je co nejdříve přivedli ke spasitelnému poznání Krista.
Př 22,6; Mk 10,9; Ef 5,28; 6,4.
Vůči církvi
(7) Budou společně přispívat k šíření Božího království a vzájemnému růstu věřících ve svatosti, poznání a lásce; budou společně kráčet v křesťanském společenství, a to tím způsobem, že budou poskytovat a přijímat rady s mírností a láskou, že se budou jeden za druhého modlit, že si budou vzájemně pomáhat v nemoci a zármutku a že se ke všem budou chovat počestně, zdvořile a s láskou.
Ř 15,1n; Ef 4; 1Te 5.
(8) Budou růst v poznání Boha i v jeho lásce a milosti tím, že se budou účastnit veřejných bohoslužeb, kázání Božího slova, večeře Páně, rodinných i osobních pobožností a půstů.
Mk 2,18–20; Sk 13,2n; 14,23; Ř 12,12; 1K 11,23–28; Ef 6,18; F 4,6; 1Tm 2,1n; 2Tm 3,16n; Žd 10,25; 1Pt 2,2; 2Pt 3,18.
(9) Budou zachovávat jednotu a svědectví církve ohledně používání jazyků. Wesleyánská církev věří v zázračné použití jazyků a výklad jazyků v jejich biblickém a historickém kontextu. Učit ale, že mluvení v neznámých jazycích nebo dar jazyků je důkazem křtu Duchem svatým či úplného posvěcení, které dovršuje křest, je v rozporu se Slovem Božím; a proto při veřejných bohoslužbách má být používán pouze takový jazyk, který bude pro shromáždění snadno srozumitelný. Wesleyánská církev věří, že užívání extatického modlitebního jazyka nemá žádné jasné biblické opodstatnění či jakýkoli vžitý historický precedent v církvi; a proto užívání takového modlitebního jazyka mezi námi nebude podporováno.
Sk 8,14–17; 1K 12,1–14,40; Ga 5,22–24.
Vůči ostatním
(10) Budou, jak jim dá Bůh příležitost, prokazovat dobro pokud možno všem lidem, zvláště pak těm, kteří jsou v těle Kristově; tím, že budou poskytovat jídlo hladovým, šatit nuzné a navštěvovat s napřaženou rukou ku pomoci ty, co jsou nemocní nebo ve vězení, a v lásce je vyučovat, napomínat a povzbuzovat.
Mt 25,31–46; Ef 5,11; 1Te 5,14; Žd 3,13; 10,23–25.
(11) Budou respektovat přirozená práva všech jednotlivců, bez ohledu na jejich rasu, barvu pleti nebo pohlaví.
1K 8,13; 12n; Ga 3,28; 1Tm 5,21.
(12) Budou žít poctivě, budou spravedliví ve všem svém konání a věrní ve všech svých závazcích.
Kaz 5,4n; Ř 12,17; F 4,8n; 1Pt 2,12.
268. Toto jsou Členské závazky naší církve. Věříme, že všechny jsou v souladu s Kristovými principy, jak jim vyučuje Boží Slovo, které je jediným a dostatečným vodítkem pro naši víru i praxi. Jestliže je mezi námi někdo nedodržuje a/nebo pravidelně některý z nich porušuje, pak takovou osobu napomeneme s láskou a nadějí, že její život opět uvedeme do souladu s výše uvedenými členskými závazky. Bude-li se taková snaha o nápravu delší dobu jevit jako bezvýsledná, měly by být podniknuty oficiální kroky k ukončení církevního členství výše uvedené osoby. Členům církve nicméně doporučujeme, aby i potom pokračovali ve svém úsilí o duchovní obnovu této osoby.
Mt 18,15–17; 1K 5,6n.9–13; 2K 2,5–7; 5,18–20; 6,14–18; Ga 6,1–10; Ef 4,25–32; Ti 3,10n.
Článek IV. Základní principy
270. Kristus je jedinou hlavou církve a Slovo Boží jediným vodítkem pro víru a chování.
272. Žádnému člověku, který miluje Pána Ježíše Krista a řídí se evangeliem Boha, našeho Spasitele, by nemělo být upíráno členství v církvi.
274. Každý člověk má nezcizitelné právo na vlastní názor v otázkách náboženství a stejné právo vyjadřovat osobní názory jakýmkoli způsobem, který nebude přestupovat zákony Boží či omezovat práva ostatních.
276. Všechna církevní řízení by měla být vedena pouze na principech evangelia; žádný duchovní nebo člen by neměl být exkomunikován z jiného důvodu, než je nemorálnost, propagace nekřesťanských nauk či zanedbávání povinností, které ukládá Slovo Boží.
278. Pastýřský neboli duchovenský úřad a jeho povinnosti jsou ustanoveny Bohem a všichni ordinovaní duchovní v církvi Boží jsou si rovni. Duchovním je však zakázáno panovat nad Božím dědictvím nebo mít nadvládu nad vírou svatých.
280. Církev má právo vytvářet a uvádět v platnost pouze takové předpisy a směrnice, které jsou ve shodě s Písmem svatým a mohou být nezbytné pro realizaci vznešeného systému praktického křesťanství, nebo k ní dle všeho budou přispívat.
282. Ať už je k vytváření předpisů a směrnic třeba jakýchkoli pravomocí, mají je duchovní a členové církve. Určitá část těchto pravomocí však může být občas delegována, podle plánu zastoupení, budou-li to považovat za nutné a vhodné.
284. Všichni duchovní a členové církve jsou povinni hájit zbožnost a čelit každému mravnímu zlu.
286. Služebníci evangelia si musí věrně plnit své pastorační a duchovenské povinnosti, zatímco členové jsou zase povinni hluboce si vážit duchovních pro práci, kterou vykonávají, a poskytovat jim za jejich námahu spravedlivou odměnu.
Stručné shrnutí článků víry
299. Uchazeči o plnoprávné členství musí vyjádřit svůj souhlas s následujícím stručným shrnutím Článků víry:
Věříme v Boha Otce, Syna a Ducha svatého.
Věříme, že Ježíš Kristus, Syn Boží, trpěl za nás na kříži, že umřel, ale znovu vstal, že nyní sedí po pravici Otce, odkud se vrátí v poslední den, aby soudil každého člověka.
Věříme, že Písmo svaté je inspirovaným a neomylným Slovem Božím.
Věříme, že z milosti Boží má každý člověk schopnost a odpovědnost volit mezi správným a špatným a že ti, kteří se kají ze svých hříchů a věří v Pána Ježíše Krista, jsou ospravedlněni vírou.
Věříme, že Bůh věřícího nejen považuje za spravedlivého, ale že jej činí spravedlivým, osvobozuje ho od nadvlády hříchu při obrácení, očišťuje jeho srdce vírou a přiváděje ho k dokonalosti v lásce při úplném posvěcení a zajišťuje jeho růst v milosti v každé fázi jeho duchovního života, umožňuje mu skrze přítomnost a moc Ducha svatého žít vítězným životem.
Církevní řád Wesleyánské církve
Kapitola V – Speciální směrnice
400. Speciální směrnice jsou oficiální vyjádření, s jejichž pomocí chce Wesleyánská církev vydávat současné společnosti svědectví o křesťanském životě a charakteru, které požadují její Články víry a Členské závazky. I když nejsou členskými závazky, jsou oficiálními napomenutími členům, duchovním a funkcionářům Wesleyánské církve a zároveň vodítky pro vydávání svědectví o diskutovaných otázkách.
A. Zájem křesťanů o společnost
410. Wesleyánská církev usiluje o to, aby společnost, která ji obklopuje, uznala autoritu všemohoucího Boha a Pána Ježíše Krista, a to nejen v duchovních záležitostech, ale i v záležitostech občanských, politických a světských, a proměnila se natolik v obraz Krista, nakolik je to v tomto věku možné. Věří, že taková transformace společnosti musí být uskutečněna především duchovní transformací jednotlivců skrze víru v Krista, ale že by se zároveň křesťané měli angažovat ve společenských záležitostech každým způsobem, který je v souladu s křesťanským svědectvím. Za tímto účelem:
(1) Rovnoprávnost. Wesleyánská církev obhajuje právo všech jednotlivců na rovnost příležitostí v oblasti politické, ekonomické i náboženské a zavazuje se k tomu, že bude aktivně usilovat o důstojnost a spokojený život všech lidí (srov. 220; 265,10–11; 360,3d).
(2) Mír. Wesleyánská církev, vědouc, že válka vede k velkému tělesnému, duchovnímu i duševnímu utrpení lidí, ohromným ekonomickým ztrátám, které zatěžují budoucí generace, a nevázanému projevení nižších životních pudů, vyzývá jednotlivce i národy, aby se všemi zákonnými prostředky snažili vyhnout ozbrojenému mezinárodnímu konfliktu. Wesleyánská církev též naléhavě prosí všechny věřící, aby se vroucně modlili za ty, kteří mají v rukou moc, aby mohl zvítězit mír (1Tm 2,2), a za brzký návrat Vládce pokoje.
(3) Vojenská služba. Wesleyánská církev vyučuje respektu vůči řádně ustavené státní moci a náležité míře oddanosti vůči vlastní zemi. Uznává, že jedinec má zodpovědně vyhovět výzvě vlády a nastoupit vojenskou službu. V řadách Wesleyánské církve se však nacházejí i ti, kteří věří, že vojenská služba je v rozporu s učením Nového zákona a že nucením k jejímu absolvování by byla znásilňována jejich svědomí. Wesleyánská církev proto poskytne morální podporu kterémukoli členu, který se bude legální cestou domáhat toho, aby mu, jako tomu, kdo nesouhlasí s vojenskou službou z důvodu svědomí, byla udělena výjimka a mohl sloužit vlasti jako civilista.
(4) Škodlivé návyky. Wesleyánská církev se staví proti výrobě, prodeji, nákupu a užívání alkoholických nápojů, tabáku, narkotik a dalších škodlivých drog, leč k technickým, chemickým či lékařským účelům (srov. 265,4). Lékařem nepředepsanému užívání halucinogenů, povzbuzujících látek a sedativ, jakož i nesprávnému či nadměrnému užívání pravidelně předepisovaných léků by mělo být zamezeno. Tyto drogy by měly být užívány pouze na základě odborného lékařského doporučení a pod lékařským dozorem.
(5) Lidská sexualita. Wesleyánská církev se hrozí současného trendu ignorovat Boží zákony cudnosti a čistoty a staví se rezolutně proti všeobecnému souhlasu s pohlavní promiskuitou i všem faktorům a praktikám, které ji podporují. Wesleyánská církev zastává biblický pohled na lidskou sexualitu, podle něhož je sexuální zkušenost, v rámci manželství, darem Božím, který je společenstvím, z něhož se má muž a žena těšit, a zároveň prostředkem k plození dětí. Mimomanželské sexuální vztahy a sexuální vztahy mezi osobami stejného pohlaví jsou nemorální a hříšné. I když tvrdíme, že praktikování homosexuality je závažným hříchem, věříme, že milost Boží je dostatečně velká na to, aby zvítězila nad praktikováním takovéto aktivity i úchylkou, která k této praxi vede.
(6) Rozvod a opětovný sňatek. Na základě pečlivého studia Písem a v souladu s Členskými závazky (265,5), Wesleyánská církev ohledně rozvodu a opětovného sňatku učí, že:
(a) Rozvod z jiných důvodů než jsou důvody biblické je hříchem proti Bohu i člověku. Takové rozlučování toho, co spojil Bůh, je otevřeným a záměrným aktem neposlušnosti vůči Zákonu i Evangeliu. Člověka odděluje od Boha a člena církve podrobuje církevní kázni (5350; 5370).
(b) Písmo, uznávajíc padlý stav člověka, považuje rozluku za platné a trvalé ukončení manželství se všemi jeho právy a povinnostmi. Rozvod je nezrušitelný. Rozvedené manželství nelze „obnovit“. Rozvedený (svobodný) stav lze změnit pouze novým sňatkem s tou samou či jinou osobou. Žádný člověk, který se rozvede nebo znovu ožení či vdá, nemá dva partnery, ale jen bývalého partnera a současného partnera (viz Deuteronomium 24,1–4 a 1. Korintským 7).
© Rozvod, jakkoli je hříšný a jakkoli jsou vážné jeho důsledky, není neodpustitelný. Polepšený hříšník či napravený notorický smilník je „svobodný“ a může uzavřít sňatek „v Pánu“, nebo zůstat rozvedený – kvůli Božímu království. O jediné výjimce, kdy tato svoboda volby neexistuje, se zmiňuje apoštol Pavel. Je jí věřící, který neuposlechne příkazu Božího a rozvede se s věřícím partnerem. Taková osoba nesmí uzavřít nový sňatek, aby ponechala prostor pro usmíření s bývalým partnerem (1K 7).
(d) Právo opětovného uzavření sňatku nikterak neomlouvá hřích rozvodu. Pouze je svědectvím o tom, že církev musí odpouštět těm, kterým odpouští Pán. Ať již byly důsledky hříchu jakkoli traumatizující, pravému kajícníkovi a napravenému hříšníkovi – či notorickému smilníkovi – církev neukládá pokání ani tresty.
(7) Obchodování v den Páně. Wesleyánská církev se staví proti legalizaci obchodování v den Páně (srov. 265,1).
(8) Náboženství ve veřejném životě. Wesleyánská církev, jsouc přesvědčena o tom, že lze umožnit přiznávání se k Bohu a dovolávání se jeho pomoci ve veřejných funkcích, aniž by došlo k porušení Ústavy Spojených států, se staví za uzákonění odpovídající legislativy Kongresem, která by posílila současné ustanovení o svobodném uplatňování náboženství ve veřejném životě a umožnila zmiňovat se o Bohu nebo se dovolávat jeho pomoci v jakýchkoli vládních či veřejných dokumentech, protokolech či institucích, jakož i během veřejných akcí či slavností. Wesleyánská církev dále potvrzuje svoji víru v povinnost státních škol plně doceňovat významné místo židovsko-křesťanské tradice v americkém dědictví, a své přesvědčení, že Bible je vhodnou knihou k četbě na státních školách a že právo studentů na modlitbu by nemělo být zkracováno.
(9) Aktivity na státních školách. Wesleyánská církev protestuje proti tomu, aby byly do osnov na státních školách zařazovány takové problematické předměty, jako je společenský tanec, a hájí právo svých členů domáhat se vyjmutí jejich dětí z účasti ve všem, co je v rozporu s biblickými naukami a principy, které jsou formulovány v Článcích víry, Členských závazcích či Základních principech Wesleyánské církve, a to bez újmy na jejich akademickém postavení.
(10) Soudní přísahy. Wesleyánská církev si pro své členy vyhrazuje právo dosvědčovat pravdu před občanskými a trestními tribunály pomocí místopřísežného prohlášení, nikoli soudní přísahy.
(11) Potrat. Wesleyánská církev uznává a hájí posvátnost života od početí do přirozené smrti, a proto nesouhlasí s umělým vyvoláváním potratu. Uznává však, že v ojedinělých případech může být těhotenství doprovázeno vážnými komplikacemi, které ohrožují život matky a mohou vést k vážným úvahám o tom, zda odejmout život nenarozenému dítěti. V takovém případě by rozhodnutí mělo být učiněno až po zbožné úvaze následující po lékařském a duchovním poradenství. Wesleyánská církev vybízí své členy, aby se dobře informovali o problematice potratů a na místní i celostátní úrovni se aktivně účastnili příprav a schvalování vhodné legislativy, která by zákonem zaručovala ochranu života nenarozených dětí.
(12) Využívání volného času. Wesleyánská církev věří, že by její členové měli být zodpovědnými správci svého volného času. To znamená, že by měli například pečlivě regulovat užívání masmédií, jako je současná literatura, rozhlas a televize, a tak chránit domácnost před vpádem zla (srov. 265,6). Patří sem i vydávání svědectví proti společenským špatnostem vhodnými formami ovlivňování svého okolí, jako je například odmítání účasti na společenském tanci, odmítání utrácení peněz za biograf (kino), jakož i další komerční akce, které zdůrazňují vulgárnost a násilí či smyslnost a obscénnost, a odmítání hraní her, které jsou návykové nebo mohou vést k hazardnímu hráčství (srov. 265,4).
(13) Zdrženlivost v odívání. Wesleyánská církev věří, že by naši lidé měli vydávat jasné svědectví o křesťanské čistotě a zdrženlivosti vhodným oblékáním těla a odíváním se křesťanskou prostotou.
B. Křesťanské uctívání a společenství
420. Církevní obřady a rituály. Pravé náboženství nespočívá v jakémkoli zachovávání rituálních forem, jako jsou obřady a ceremonie, a to i tehdy, kdyby vynikaly decentností a smysluplností nebo schopností vyjádřit duchovní věci. Kristovo náboženství toto všechno nekonečně překračuje. Nechť se nikdo nedomnívá, že obřady a rituály samy o sobě mají nějakou hodnotu nebo že pravé uctívání se bez nich nemůže obejít. Není tedy nutné, aby obřady a rituály byly na všech místech stejné či velice podobné, neboť se vždy lišili v závislosti na době či krajových zvycích a odlišnostech. Mohou být měněny, pokud tím nebude zavedeno něco, co by odporovalo Slovu Božímu.
Sk 15,10.28n; Ř 14,2–6.15.17.21; 1K 1,10; 12,25; 14,26; 2K 13,11; Ga 5,1.13; Ko 2,16n; 2Te 3,6.14; 1Tm 1,4.6; 1Pt 2,16.
430. Uzdravování. Pravda, že Ježíš je schopen a ochoten kdykoli uzdravit tělo i lidskou duši, je-li takové uzdravení k jeho slávě, je jasně vyjádřena ve Slově Božím a dosvědčena zkušeností mnoha Jeho současných následovníků. Modlitba za uzdravení podle biblického vzoru by měla být podporována.
Mt 10,8; L 9,2; Sk 4,10.14; 1K 12,9.28; Jk 5,14–16.
440. Křesťanská svoboda. Kristus, skrze svoji smrt na kříži, osvobodil své následovníky z hříchu a otroctví zákona. Křesťané jsou „povoláni ke svobodě“ (Ga 5,13) a nejsou pod zákonem jakožto prostředkem spásy. Spíše jsou vyzýváni: „Stůjte proto pevně ve svobodě, kterou nám Kristus vydobyl, a nevkládejte znovu na sebe otrocké jho“ (Ga 5,1; podle KJV).
Tato svoboda však nemá být nevázaností (Ga 5,13). Naopak, láska ke Kristu křesťana nutí žít spravedlivě a svatě, jak Bůh žádá. Duch svatý píše Jeho zákony na srdce (Žd 8,10). Křesťan tedy vzdoruje zlu a lne k dobru, ale nikoli proto, aby byl spasen, ale proto, že byl spasen.
V rámci hranic křesťanské svobody se budou vyskytovat názorové odlišnosti. V takových případech se věřící bude snažit vyhnout pohoršení svého bratra. Silnější bratr bude brát ohled na názory toho, kdo má slabší svědomí (1K 8 a 10) a bude si dávat pozor, aby svému bratru nebyl kamenem úrazu (1K 10,24; Ga 5,13). Na druhé straně tento slabý nebude silného kritizovat (1K 10,29n), neboť je možné, že svědomí slabého vyžaduje poučení.
Uznávání a uplatňování svobody, kterou udílí Kristus, bude oslavou Boha a posilou jednoty církve.
450. Křesťanská jednota. Wesleyánská církev, vzniknuvší tím, že se spojili lidé podobně ryzí víry, je plně oddána křesťanské jednotě, která je založena na biblické pravdě a společenství Ducha, a odsuzuje každý rozkol mezi křesťanskými bratry kvůli okrajovým a nepodstatným věcem. I když je Wesleyánská církev proti vytváření jedné všezahrnující církevní organizace, která nedbá biblické nauky ani praxe, vítá společenství s těmi, kteří jsou oddáni těm samým naukám a normám svatého života, a spolupráci napříč denominacemi s těmi, kteří lpí na základních naukách křesťanského náboženství zjevených v Bibli.
C. Křesťanské správcovství
460. Význam správcovství. Písmo nás učí tomu, že Bůh je vlastníkem lidí i všech věcí, že lidé jsou Jeho správci života a majetku, že vlastnictví Boha a správcovství člověka by mělo být uznáváno a že lidé by měli být považováni za ty, kdo jsou za vykonávání svého správcovství osobně zodpovědní Bohu (srov. 265,3). Bůh, jakožto Bůh systému a řádu ve všech ohledech, ustanovil systém dávání, který uznává, že On je vlastníkem a člověk správcem. Proto by všechny Jeho děti měly věrně platit desátky a dávat peníze do sbírek na podporu šíření evangelia.
465. Odevzdávání desátků. Odevzdávání desátků je biblická a praktická činnost, při které je věrně a pravidelně odevzdáván desátek do sboru, k němuž člen náleží. Financování sboru by tedy mělo být založeno na plánu odevzdávání desátků a Wesleyánská církev by měla všemi jejími členy být považována za sklad, do níž se desátky mají přinášet. Všichni, kteří jsou součástí Wesleyánské církve, jsou vybízeni k tomu, aby věrně přispívali jednou desetinou ze všech svých příjmů jako minimálním závazkem vůči Hospodinu a kromě toho dobrovolnými dary jakožto projevy vděčnosti Bohu za požehnání v materiální oblasti.
Gn 14,20; 28,22; Lv 27,30–32; Dt 14,22; Př 3,9n; 11,24n; Mal 3,10n; Mt 23,23; Sk 4,34n; 6,1–3; 1K 16,2; 2K 8,13n; Žd 7,1n.6.9.
470. Způsoby získávání finančních prostředků. Ve světle biblického učení o dávání desátků a darů (srov. 465) na podporu evangelia a na výstavbu církevních budov by žádný wesleyánský sbor neměl získávat finanční prostředky takovým způsobem, který by zlehčoval tyto principy, brzdil poselství evangelia, poskvrňoval jméno církve, diskriminoval chudé či odváděl lidi od podpory evangelia.
475. Závěti, odkazy a důchody. Ke křesťanskému správcovství neodmyslitelně patří, aby si člověk dobře rozmyslel, jak má být naloženo s jeho majetkem po jeho smrti. Občanské zákony často nestanovují rozdělení pozůstalosti takovým způsobem, který by oslavil Boha. Každý křesťan by měl věnovat velkou pozornost tomu, aby poslední vůle a závěť byly sepsány pečlivým a zákonem předepsaným způsobem, a v této souvislosti je doporučeno uvažovat o Wesleyánské církvi a jejích různých služebných aktivitách, které koná prostřednictvím místního sboru, oblasti, světových misií, přednášek pro veřejnost, evangelizačních akcí a vzdělávacích a charitativních programů. Generální ředitel pro plánování pozůstalosti je připraven v těchto záležitostech být nápomocen (2070–2080; 4240; 4940).
Strany této brožurky byly přímo převzaty z Církevního řádu Wesleyánské církve, a to z verze vydané v r. 1996.
Obsahují Články víry, Členské závazky, Základní principy a Speciální směrnice.
Stručný souhrn Článků víry, jež musí přijímat všichni uchazeči o plnoprávné členství, je vytištěn na straně 11 a 12.
Další výtisky tohoto sešitku lze objednat u vydavatelství Wesley Press, P. O. Box 50434, Indianapolis, Indiana 46250.